Umělecké Já - Slohovky

Naděje

20. března 2011 v 20:38 | Death Mannequin

Stála ve společnosti cigarety a hleděla do oken protějšího paneláku. Skuteční lidé se svým skutečným životem. Seděli před televizními obrazovkami, před monitory svých počítačů; míhali se za skleněnou tabulí zacloněnou žaluziemi a záclonami... Vše pečlivě skryto. Přesto nedostatečně.
Chvěla se zimou. Potáhla a zadívala se na své světýlko naděje. "Teď jsme tu jen my dvě." řekla tiše žhnoucí společnici. Naposledy vdechla její kouř a pak zahubila svou naději do bělostné kůže. Vykročila do tmy. A s prvním krokem cítila nebývalou lehkost...

Sama

4. března 2011 v 17:42 | Death Mannequin
Byla doma sama. Jen sama se sebou. Ve svém černém pokoji. Stmívalo se. Mrtvolné ticho přerušily něčí rychlé kroky, následované ohromnou ranou. Vyděšená, opatrně a co nejtišeji otevřela dveře svého pokoje a vykoukla na potemělou chodbu. Byt opět naplnilo mrazivé ticho nasáklé hrozivým napětím předpovídající, že se něco stane. Potichounku se vydala po špičkách k zabouchnutým dveřím obýváku. Tajila dech. Měla ale pocit, že i tak ve všeobjímajícím dusivém tichu dělá neskonalý hluk. V uších jí bubnoval tlukot vlastního srdce. Čím blíž byla ke dveřím, tím více tlukot sílil a zrychloval. Vzala za kliku. Měla pocit, že každou chvíli omdlí. Otevřela. V protějším rohu visí kousek nad zemí temná postava - ne nepodobná zhmotněnému Strachu a Děsu. Bytost se začíná pomalu otáčet... Nedokáže se hnout z místa. Je jako zmražená. Chloupky zježené hrůzou. Ledový pot řinoucí se po těle. Přebýhající mráz. Dech se zastavil. Téměř už hledí do obličeje samotné Hrůzy. Avšak poslední, co zahlédla byl škodolibý úsměv. A pak? Vše zmizelo. Během jednoho oka mžiku. Nikde nic není. Chvíli ještě zděšeně pátrá, jestli je TO opravdu pryč. Hluboký oddech. "BAF!" skáče jí zezadu na ramena její zlejší já. Protočené oči. A tma.

Kouzelná dívka

31. srpna 2010 v 20:03 | Death Mannequin
Tenkrát ji viděl poprvé. Nikdy na tu chvíli nezapomene...
Tehdy čekal v parku na svou přítelkyni, rozhlížel se kolem, jestli ji někde neuvidí. "Kruci, zase má zpoždění," sledoval nevrle hodinky a poté opět své okolí. Jeho zrak upoutala ale úplně jiná postava, než jakou netrpělivě vyhlížel. Seděla na staré oprýskané lavičce. V první chvíli si skoro myslel, že je to anděl. Nic něžnějšího ještě neviděl. Měla rusé dlouhé vlasy a štíhlou postavu. V obličeji jemné holčičí rysy a alabastrově bledou hebkou pleť. A na sobě poměrně nemoderní oblečení... Její zrak se ale ani na vteřinu neodpoutal od knihy, kterou držela v ruce. Hleděla do ní až s dětinskou zaujatostí. Její oči hltaly každý řádek. Lepily se na další a další slovo. Knihu měla přímo před hlavou, až zpoza ní šly vidět jen vlasy a kousek jejího čela. Připadalo mu, že si ty stohy papírů sevřených v tvrdých deskách přibližuje stále blíže k dokořán otevřeným a téměř nemrkajícím očím (asi aby jí něco neuniklo). Jako by se do nich chtěla vpít. Stát se součástí příběhu, jenž tak dychtivě hltala. Ani si neuvědomoval, že stejně tak zírá on na ni.
Sem tam si lízla červeného (nejspíš jahodového) lízátka. V takovém případě si musela čtivo založit palcem levé ruky a knihu přivřít a položit na překřížené nohy. Avšak dráhu předmětu svého zájmu sledovala, jako by ve chvíli její nepozornosti mohl kdykoliv zmizet. Poté opět pokračovala ve čtení s knihou namířenou proti svým zvědavým očím. Nádherně tmavě hnědým očím.  Skoro až černým. Byly plné nevinnosti, úplně jako ty dětské. A měly v sobě cosi zvlášního. Matnou jiskřičku čehosi neodolatelně mystického a přitažlivého. Až teď si všiml, co to čte. "Historie čarodějnictví" - stálo na přebalu. "Další podivný kontrast," pomyslel si. "Ohavná stará lavice a na ní anděl, který si čte o čarodějnictví." Musel se tomu usmát. Přišlo mu to až neuvěřitelně bizarní.
Občas si také vyměnila nohy, když jí ta spodní začínala dřevnatět. Vždy horní dala vedle druhé a teprve po chvíli, jako by se rozmýšlela, přes ni položila tu, jež byla původně dole. Stále však neúnavně přejížděla očima po textu. Lízátko si pro větší pohodlí už nechala v ústech, aby ji neotravovalo stálé "odkládání".
Byla tak roztomilá... Měl pocit, že kdyby se jí cokoliv nebo kdokoliv dotkl, okamžitě se rozplyne. Vypaří...
V jediném momentu dokázal zapomenout na svět kolem sebe a vnímat jen ji. Užuž dělal první krok k ní, když se za ním náhle ozval rozesmátý dívčí hlásek. "Ahoj miláčku, promiň, že jdu zase pozdě." Otočil se a uviděl svoji milou. S dokonalým tělem vybaveným bujným poprsím. V dokonalém oblečení. S dokonalým účesem. Dokonale nalíčenou. V rukou držela papírové tašky s nápisy luxusních značek. Opravdu je to ta, kterou miloval? Tahle...kreatura? Nedokázal si vysvětlit svůj nynější náhled na ni, jako by měl celou dobu co spolu chodili na očích neprůhledné brýle. Najednou mu přišla tak neuvěřitelně umělá. I to její chování. Když se k němu naklonila, aby mu dala falešnou pusu vedle tváře, odstrčil ji od sebe a bez jediného slova a s vyčítavým pohledem odešel.

Evil secret

13. srpna 2010 v 11:40 | Death Mannequin
Uzavřena v dlouhé tmavé chodbě. Na obou koncích zdi zahojené dveřmi. Dveře vedoucí do neznáma. Choulila se bokem pomrkávajícího kuželu jediné žárovky. Vystrašená. Nad sebou temnou propast plnou démonů. Z nicoty za zdmi se ozývaly hlasy. Křičely na sebe. Řvaly na ni. Uši zacpané dlouhými tmavými vlasy zacpané dlaněmi. Víčka pevně sešitá k sobě. Jen velká noční můra obskakuje umírající žárovku. Jediné světlo v její temné úzké místnosti. Co si pro ni přijde až zhasne...?

Navždy uzavřena

1. srpna 2010 v 17:59 | Death Mannequin
Se skloněnou hlavou klečím na kolenou v rohu obrovské šedé místnosti se svařenými dveřmi. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven. V místnosti bez oken, na chladné zemi posypané černými žiletkami, které se mi zarývají pod kůži. Do masa. Hlouběji a hlouběji, jako by soutěžily o to, která se první dostane do jádra mé duše. Jediným společníkem je mi ukrutná bolest linoucí se do mého těla skrz krvácející rány. A strach. Se zavázanýma očima prosím toho, kdo ani není o milost…
Vzduch těžkne, nemám sílu plakat, nemám sílu křičet, nemám sílu vstát. Už nedoufám, že mě někdo zachrání. Krk se mi svírá v posledních výdeších. Vyčerpaná ležím na ostrém koberci. Bolest už nevnímám. Stala se mou součástí. Víčka zavřela má okna do duše. Slyším déšť. Jak jednotlivé kapky pleskají venku o zem a jak se ze střech valí proud vody jako vodopád. Někdo hraje na klavír. A přidávají se housle. Je to smutná melodie, přesto jsem ale nikdy nic krásnějšího neslyšela…

Navždy spolu

8. dubna 2010 v 20:09 | Death Mannequin
Ještě naposledy mu zavolala. Dovolil jí vidět se.
"Sedni si prosím," pokynula mu klidně směrem k židli. Stála uprostřed prázdné místnosti z oprýskaných zdí (nohy měla zapušntěné do země; toho si ale nevšiml). Měl to být jednou jejich byt. Skromný, pravda, ale hlavně, že by byli konečně spolu. Stoupla si za něj. "Tak co ještě chceš? Řekl jsem, že už to vzdávám, nemá to cenu. Nerozumíme si. Chápeš?! Je konec!" Křičel do prázdna před sebou, stále však sedíc na židli. Chytla jej za ramena a něžně přitáhla k opěradlu. "Ššš, no tak už se uklidni, miláčku," zašeptala mu do ucha. Její dlaně sklouzly po jeho rukou až k zápěstí, přičemž se jeho ruce ocitly za operadlem židle. Tam je pevně stiskla, aby se nevyvlíkl, než mu sváže ruce. "Co to sakra děláš?" Bránil se. "Neboj se, tohle máš přece rád." Převázala ho provazem kolem pasu a židle a pak mu k nohám židle přivázala nohy jeho.
"Ale-" zbytek věty už huhlal do roubíku. "No tak už mlč a jen se dívej, zlatíčko." Políbila ho na čelo a na tvář. Poté přešla kousek před něj. Tak daleko, aby měl dobrý výhled a viděl ji celou, přitom ale dostatečně daleko (aby ho snad neumazala). Svlékla se a téměř nahá si sedla do polosedu na špinavou zaprášenou podlahu. V ruce měla skalpel. Jemně si jím přejížděla po kůži, začala na krku. "Tak co to zkusit tady zlato, co myslíš, mám přitlačit?"
"Hmemh! Hmemh!" Kroutil zuřivě hlavou. "Máš pravdu, udělalo by to velký nepořádek. Tak co tady, tady to může být?" Přejela na zápstí. Vší silou vtlačila ostří čepele do svých žil a táhla směrem k loketní jamce. "Tak jak se ti to líbí, miláčku? Takhle sis to představoval? Takhle to chceš? Co mám dělat teď, hm?" Řval jako šílený. Ale jeho slova zanikala. "Copak to říkáš, miláčku? Promiň, ale nerozumím ti." Nemohl dělat nic, jen se dívat a křičet. Stejně mu to nebylo nic platné. "Neboj se, když už se do něčeho pustím, udělám to pořádně." To se už skalpel zarýval podruhé, ovšem do pravé ruky. Už to nešlo tak snadno. Vypadl jí z ruky a při dopadu na zem sebou tiše tleskl. Život z ní prchal jako o život (jaká ironie). Její světlá kůže byla stále bělejší. Dříve, než téměř úplně splynula s šedivou barvou omítky, která ještě na stěnách zbyla, její tělo padlo bezvládně na podlahu - téměř jako předtím i její šaty. Ještě naposledy se rozpohybovaly její zmodralé rty: "Sbohem." Ale neslyšel. Tak jako vždy. Přes svůj pláč a hněv a bezmoc.
Teď tu byl sám. Se svou opuštěnou. Se svou bílou a rudou. Uvědomil si, že ji miloval. Ale už bylo pozdě. Nemohl nic dělat. Jen čekat na svou smrt...

V objetí prázdnoty

12. února 2009 v 17:31 | Death Mannequin
V sešeřelém pokoji bez nábytku se nesl její tichý pláč. Její srdce bylo plné lásky, kterou už teď nemohla nikomu dát. Nebyl nikdo, kdo by ji utěšil. Cítila se osamocená. Opuštěná. Tak jako byla sama mezi těmi čtyřmi prázdnými stěnami. Přes slzy neviděla. CHTĚLA být sama. Svým chováním a svou povahou ubližovala mnoha lidem. Nejvíce těm, které měla opravdu ráda. Poslední, komu ublížila, byl člověk, kterého milovala nejvíce. A věděla, že i on má rád ji. Ale tím více ji tížilo, že s ním nemůže být, když jej nejvíce potřebuje. Že k ní neprojevuje téměř žádné city. A to bylo to, co jí chybělo asi ze všeho nejvíce. Nedokázala lásku jen dávat. Zvlášť, když to nevyvolalo žádnou odezvu. Už nechtěla nikomu ublížit. Jen sobě. Zaslouží si to! Moc dobře to ví...

Ve společnosti lidí ale byla úplně jiná. Veselá a snad až příliš hravá. Jako malé dítě. Ach ano, jak ráda by ještě byla dítě. Tak naivní a veselé... Svoji radost nacházela snad jen v tom, že mohla dát radost někomu jinému; jestliže ne lásku. Avšak cítila, že ji nikdo nepotřebuje. Že o ni nikdo nestojí.

Nyní ji sžíral stín zoufalství a beznaděje, opuštěnosti. Její vřelé srdce zaplavovala temnota a chlad, které krev roznášela dál jako virus do celého těla až ji tyto dva pocity pohltily téměř úplně celou. Už tady nechce být...

Bolest

26. listopadu 2008 v 22:02 | Death Mannequin
Stojí ve sprše. Ve své dokonalé nahotě. Krásný obličej zkřivený bolestí a pláčem. Vodu nechává stékat po svém mladém těle. Dlouhé tmavé vlasy se slévají do pramenů a lepí se na kůži. Po nohou jí stéká krev řinoucí se z jejich útrob. Dívá se naproti do zrcadla. Tiché šumění vody. "Jsi hnusná! Podívej se na sebe jak jsi hnusná!" slyší svůj hlas. To tělo, co si kdysi tolik přála už pro ni nemá vůbec žádnou cenu. Všichni jí říkají, jak je vychrtlá. Jak je blbá. "Seš blbá, slyšíš, blbá?! I ve škole to s tebou jde od jedné k pěti! Doslova! To máš za to, máš se učit!" Obličej se jí zvrásčí do ještě ohavnějšího bolestného šklebu než předtím a víčka srazí k sobě. Nehty zapilované do špičky se zaryjí do zad. A pak znovu a znovu. Dokud ji kůže nezačne pálit. Teče jí z nosu, vysmrká se do dlaní. Průhledný sliz tře mezi dlaněmi jako mýdlo, dokud se nerozpustí, nesmyje. Kéž by tak mohla smýt sebe, ten táhnoucí se slizký sopel, z tohohle světa. "Podívej se na sebe, jak jsi hnusná!... Proč nemůžu prostě umřít?" Drápy sekne po břichu. A znovu, a ještě. Sebelítost? Možná... Připadá si jako šílená. Znovu drásá svůj pupek. Dokud neucítí bolest. "Jsi hotový případ pro psychiatra!" Na bělostné kůži naskakují červené pruhy. Rudé kapičky deroucí se z nich se rozpouští a smývá je voda. Z vedlejší místnosti slyší veselou písničku z reklamy. Z reklamy na dokonalý a šťastný život...

Já se tam vrátím (moje školní slohová práce - líčení)

19. dubna 2008 v 9:00 | Death Mannequin
Po nebi se valí tmavé mraky. Slunce zcela pohřbily. Ani jediný paprsek se nedotkne země. Je tma. A ticho. Nejde slyšet jediného ptáčka. Do hrobového ticha se náhle vzdouvá rychlý vítr nabírající na síle. V mračnech to hučí. Ozývá se ohlušující hromobití. Vítr duní a hrozivě šustí listím stromů shýbajících se k zemi jako poslušní (ale nedobrovolní) otroci bouře. Hromy zní jako nepříčetně rozzuřené urážky a nadávky a vítr neúprosně drtí stromy svou zuřivou ledovou silou, jako by je za něco trestal těžkými kopanci a ranami pěstmi, fackami a krvavými škrábanci. Je to počasí plné nebezpečí, nelítostného hněvu a nenávisti ke všemu na zemi. Z nebe se spouštějí husté, těžké řetězce slz. Ostré světlo prořezávající se na hřbitov ponurým šerem připomíná záblesky vrahova nože.

Tulačka (moje školní slohová práce - nepřímá charakteristika ve vypravování)

9. dubna 2008 v 17:04 | Death Mannequin
Bylo chladné podzimní odpoledne. Studený vítr si ve vzduchu pohrával s tančícími listy různých tvarů, velikostí i barev. Lidé spěchali do tepla svých domovů k čerstvě uvařenému obědu, jen drobná dívka krčící se v úzké uličce mezi popelnicemi před nepříznivým počasím neměla kam jít.

Tyran

28. prosince 2007 v 22:55 | Death Mannequin
Kroky. Moje a Jeho. Dlouhá temná chodba, do které padají stíny měsíčního svitu skrz okna. Hlasité dechy. Na krku obojek. Přede mnou řetěz lesknoucí se v tom šeru. Spojuje mne a Jeho. Táhne mě za sebou. Tak jako vždy. Táhne mě za sebou jako lacinou hračku. Tu, kterou snadno vymění za další, když se rozbije. Na moment se zastavil. Skřípění dveří a jde se dál. Velká místnost. Uprostřed dvě židle naproti sobě. "Sedni si!" poroučí a ukazuje na tvrdou židli. Bez opěrátka. Přibitou k zemi. Shora osvětlenou bílým kuželem. Bez odmlouvání jej uposlechnu. Ruce mi neohleduplně svazuje za zády. Ostnatým drátem. Hroty se mi zarývají pod kůži. Chce se mi křičet bolestí. Ale držím to vší silou v sobě. Potom ještě nohy. Každou zvlášť. K nohám židle. Pohodlně se usadí naproti mně. Do velkého křesla. Měkkého. Opře se a přemýšlí. Hlavu mám skloněnou. Nesmím se Mu dívat do očí. Trhne za řetěz. Škubnu hlavou dopředu. "Au!" Trhne znovu. -"Jen si křič, tady tě nikdo neuslyší."- A znovu. Hlavu už mám mezi koleny. Směje se. Baví ho to. Baví ho mi ubližovat. Jsem Jeho hračka. Může se mnou dělat co chce. Vstal. Obchází mě a blíží se ke stěně za mými zády. Ta je daleko. Musím se zaklonit, aby došel až k velké skříni skryté ve stínu. Otevře ji. Chvíli se v ní přehrabuje. Hledá. Hledá jeden ze svých nástrojů. Zavře ji. Pomalými rozvážnými kroky se blíží ke mně. Už se zase můžu pomalu narovnat. Odepíná obojek. Pustí jej na zem. Chřestění řetězu. Chytne mě za vlasy a táhne jimi do strany. Nakláním hlavu. Nůž pod krkem. U svého ucha slyším jeho hlas. "Co jsem ti minule říkal?! Seď rovně, ty huso!" Švihne mi hlavou na druhou stranu, když mě pouští. Přejde přede mě. Vší silou vymrští ostří nože proti mému ramenu. Křičím. Křičím z plných plic. S obličejem obráceným k nebi. Do očí mi vhrknou slzy. Slzy plné utrpení. Skláním hlavu opět ke kolenům. S tváří zkřivenou do směšné grimasy. S tváří plnou slz. Pláču. On se baví. Z ramene mi prýští rudá krev. Stéká mi po ruce. Kape na zem. Kap. Kap. Kap. On se baví. Baví se nad mým utrpením. "Usměj se!" Pokouším se o úsměv. Ale není spokojen. "Tomu říkáš úsměv?!" Další zásah hranou nože do mého těla. Pochopila jsem. Už ho nebavím. Rozbil mne. Rozbil mne jako lacinou hračku, kterou snadno vymění za další…
Vytrhnutí ze snu. Jsem celá spocená. Na chladné tvrdé zemi. V temné místnosti. V místnosti se zatemněnými okny. Slyším kroky...

Ledová královna

9. září 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Tohle jsem napsala před spaním. Možná je v tom trochu zmatek, ale tak co už. Těším se na zimu. Nejkrásnější je v záři jemných slunečních paprsků ;o)

Poslední myšlenky

13. ledna 2007 v 19:57 | Death Mannequin
Dívala se do země a sledovala, jak jí ubíhá cesta pod nohama. Čas pro ni přestal existovat, realitu nevnímala. Uzavřela se do svého vlastního světa. S hlavou skloněnou k zemi si přemítala celý svůj dosavadní život. Vítr si hrál s jejími dlouhými hnědými vlasy. Chvíli je hnal dívce do tváře, chvíli vlály za ní jako závoj. Její zelenohnědé oči byly zalité slzami. "Má vůbec cenu dál žít?" ptala se sama sebe ve své hlavě. "Co je jeden život proti miliónu dalších…" poprvé se na její tváři objevil alespoň náznak úsměvu, i když jen na krátkou chvíli. Přecházela cestu. "Stejně nemá cenu dál žít…" honilo se jí hlavou. Ozvalo se zaskřípění brzd a tupý náraz. Její chladem prokřehlé tělo dopadlo na tvrdou vlhkou zem. "…nemá cenu žít..." Ano, teď už nebyla mezi živými; přála si zemřít.

Realita a sen

13. ledna 2007 v 19:46 | Death Mannequin
Ležím ve své posteli a tiše pláču. Přes dveře dětského pokoje se derou dva ostře rozhádané hlasy mých rodičů. Táta se zase opil. Teď mámu dokonce bije. Nemám dost odvahy, abych vylezla ven a pomohla jí. Choulím se pod dekou a brečím ještě víc. Mým tělem projíždí chlad. Kdybych tak měla vlastní byt, kde by bylo ticho, kde by nikdo nekřičel. Sluneční paprsky by osvětlovaly celou místnost. Do ticha by se jen nepatrně vtíral zpěv malého ptáčka. V tom bytě bych bydlela se svým nejlepším a vlastně i mým jediným přítelem. Spolu bysme se starali o našeho ptáčka. Místo postele bychom měli na zemi matrace a spoustu polštářků, všude okolo by hořely svíčky. Leželi bysme tam a povídali si. Nebylo by nám smutno. Byli bysme spolu a měli se rádi. Mazlili se spolu... Slyším mámin hlas. Táta na ní ještě křičí a pak už v bytě zavládne mrazivé ticho lámané jen máminým srdceryvným pláčem. Chtěla bych jí pomoct, ale bojím se. Opět sáhnu po nůžkách a hranu ostří přiložím ke svému zápěstí. Po tváři se mi kutálí spousta slaných kapiček kanoucích někde do hlubin noci. Nůžky se na můj povel vryjí do mojí ruky a bolest, kterou mi poskytnou po té, co mi z další krvavé rány vytékají kapky rudě zbarvené tekutiny, mě opravdu spolehlivě uklidní...

Nevlastní otec?

17. prosince 2006 v 16:53 | Death Mannequin
"Padej vynést koš, ty nádhero!" křičí na mě otec od televize z obýváku. "Anó!" doufám, že moji odpověď dostatečně slyšel. Říkám si, jak si mohla mamka vzít takovýho hajzla, s odpuštěním. Já být jí, tak jsem se s ním už dávno rozvedla. Dělá si ze mě sluhu a to jste ještě neslyšeli, jak mě pořád buzeruje. Jako by ten pitomej koš nemoh jednou vynýst sám. Vždycky jenom přijde z práce (nebo od milenky či z plavání) a buď si hraje na počítači, čumí na bednu, nebo chrápe. "Ale HNED!" slyším jeho naštvaný hlas z vedlejšího pokoje. "A-NO!" snažím se mu co nejhlasitěji sdělit svou odpověď. "Sakra, kde mám ten řemen, já ju tak zmaluju, že si na prdel týden nesedne!" řve naštvaně svůj monolog. To je pro mě dost špatný. Ale ne, ze mě svýho otroka dělat nebude! Už ne! Je tady! I se řemenem v ruce. Snažím se jeho ranám vyhýbat, tím víc se snaží dát do úderu větší sílu a tím víc do mě buší jako do pytle s obilím. Bolí to. Hrozně moc to bolí. Ale zuby mám zaťaté a čekám až to skončí. První slzu mám na krajíčku. Naštěstí toho už nechal a při odchodu ještě zařval: "Di vynést ten koš, kurva, nebo dostaneš ještě víc, jasný?!" Teď už se můžu rozbrečet. Z pár ran mi dokonce teče krev. Spěšně si červené potůčky na mých stehnech otřu papírovým kapesníkem, navléknu si tepláky a na rány přiložím ten samý kapesníček, abych neušpinila kalhoty. Popadnu koš, prásknu dveřmi a utíkám po schodech dolů, protože výtah si přivolal někdo dole. Nic nevnímám, slzy užuž mi chtějí stéct po tváři, ale ještě to musím vydržet, abych se neztrapnila před lidmi. Sousedi zmáčkli tlačítko u výtahu, potkala jsem je v přízemí. "Dobrý večer," zabrblám nepřítomně a už ani nečekám na stejnou odpověď jako zněl můj pozdrav a rozevírám dveře. Sakra, venku jsou nějací kluci. Musím vypadat nemožně. Už kvůli tomu monoklu, co mi fotr udělal minule. Ale stejně si jich moc nevšímám. Po obličeji mi stekla kapka. Rychle udělám, co mám a běžím zpátky. Jednak proto, že vypadám hrozně, taky proto, že už pláč dlouho neudržím a pak proto, abych už to měla z krku. Třísknu dveřmi svého pokoje. Chci být sama a brečet. Ale otec do otevřených dveří řve, že jestli ještě jednou prásknu s těmi dveřmi, tak že on práskne do mě. Taky to mohl udělat sám. A nebo Krystýna, moje sestra. Celý den zase seděla u počítače. "Ne, Krystýnka by to neunesla!" bafl na mě, když jsem mu to navrhla. Sakra, jsem vůbec jeho dcera?! Tahle otázka mě napadla snad už milionkrát. Proč tý rozmazlený holce tak nadržuje?! "Umyj nádobí a vysaj!" zase fotr. Začínám vážně pochybovat, že jsem jeho vlastní. A ty rány mi už i natekly. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím. Asi se dnes podřežu ve vaně. Stejně si toho nikdo nevšimne. Ale teď musím udělat, co chce, aby byl spokojenej...

Smrt

15. prosince 2006 v 16:51 | Death Mannequin
Pomalu otevírám oči. Můj dech je slabý. Všude kolem mě je tma. Mám zalepená ústa a svázané ruce za zády. Je mi zima, bojím se. V dálce před sebou vidím ve světle siluety. Jsou to mladí lidé. Kamarádi. Moji bývalí kamarádi. Smějí se. Snažím se volat, ale marně. Páska mi to nedovoluje. Klečím. Snažím se vstát a jít za nimi. Jde to těžko. Na ramenou jako bych nesla závaží, které mě táhne zpět k zemi. Nakonec se postavím. Snažím se jít, ale moje kroky jsou těžké. Je to jako bych měla na noze přivázanou kouli. Padnu k zemi. Ta tíha na ramenou už se nedá vydržet. Potichu pláču. Místo slz mi ale po tváři stékají kapky krve. Jsem tak sama. V temnotě. Svázaná. Už nemám sílu. Můj dech je čím dál slabší. Chlad už nevnímám. Chce se mi spát. Tak hrozně spát. Moje víčka se zavřou a já naposledy vydechnu…
 
 

Reklama