Umělecké Já - Básně

Lilie

26. prosince 2013 v 10:02 | Death Mannequin
Ve větru půlnočním sklání se lilie,
do smyslů Tvých nachovou vůni vpaluje
do snů Tvých pak něžnosti maluje,
ach ta brutálně něžná a hříšná
lilie.

Ubohý črt

6. května 2012 v 17:17 | Death Mannequin
Chtěla jsem nakreslit černého anděla,
ostrými zuby jak ryje si do rtů,
však talentu jsem k tomu již pozbyla,
je z něj teď jeden z těch ubohých črtů.
(Co hodí se tak na výcuc pochcaných koutů.)

Před svítáním

26. října 2011 v 17:40 | Death Mannequin
...aneb co vymyslí můj chorý mozek po šesté ráno cestou do školy.

Vztek

16. ledna 2011 v 12:48 | Death Mannequin
Chce se mi řvát.
Řvát z plných plic.
Řvát a řvát,
nic míň a nic víc.

Dostat ze sebe tu zlobu,
tu nenávist
sžírající mě vevnitř.

Je to jako jed,
který vám někdo pouští žilou
- po hektolitrech.

Než si všimnete, je pozdě.

Chce se mi ječet
- alespoň tak dlouho,
než mi selže hlas
a démoni mí neobejmou mě zas.

Anděl

16. ledna 2011 v 12:35 | Death Mannequin
Viděl jsem něžného anděla,
nožem jak řeže se do těla.
Sešité zraky krvácí vodou,
křídla ztrácí svou bělost sněhovou.

Krůpěje rudosti ženou se ven,
démoni krutosti čekají jen.
Krčí se v krvavém potoce,
bolest je moc chutné ovoce...

Nikdo neslyší...

10. března 2010 v 22:51 | Death Mannequin
...protože slyšet nechce.

Tonu na temném dně hlubokého moře a má slova se rozplývají v bublinách letících do nebe. Za Tebou. A Ty se marně pokoušíš vzlétnout výš, křídla máš mokrá a těžká. V marné snaze s nimi šploucháš okolo. Vody neubývá. A Ty neslyšíš.
I jiní andělé, rozpadaní na tisíce kousků, plácají kolem sebe zbytky svých křídel. Některým už se rozpadly úplně, tak jako mně. Jen doufej, že nebude pozdě, až se všichni unavíte...

Pominutí

15. listopadu 2009 v 20:25 | Death Mannequin
Až luna svou tvář rozzáří zpod temné noční oblohy,
v tvých dlaních krvavých duše má se objeví.
Tělo chladem zkřehlé složilo se k zemi,
tvé výkřiky nářku mřou mezi steny...

Záchrana

15. listopadu 2009 v 20:01 | Death Mannequin
Až Tvé dlaně
Zase jednou
Silně a chladně
Hrdlo mé sevřou
Vzpomeň si lásko,
Vzpomeň na slib,
Kdy smrt byla blízko
A nastal Tvůj odliv,
Kdy smrt byla blízko
A blíž než se zdá
Ty jsi byl nízko,
Níž než se má.

Kdy smrt byla blízko
A blíž než se zdá
Ty jsi byl nízko,
Níž než se má.

Klesl's až na dno
Svou vlastní vinou
Vidíš jen temno,
Temno pod hladinou.
Svědomí černé
Černé víc než saze
K hlubině jezera duši Tvou váže

Každý Tvůj úder, miláčku
Patřící mému tělu
Pouhým projevem lásky byl
To už teď dobře vím
Můj cit jsi tím vždy upevnil
A každá podlitina
Připomínala mi čí je to vina

Ale až příště, miláčku
Se rozhodneš sáhnout mi na život
Pamatuj, kdo okovy Tvé zlomil
A z tenat mrtvých Tě vymanil

Pamatuj...
lásko...

Mlčení nad zlato

8. dubna 2009 v 22:22 | Death Mannequin
Mlčíš: Chci zemřít!
A oči zalité solí.
Drásají tvou duši.
Mlčíš: Nechci tu žít!
A tvé panenky se lesknou víc než hladina.
Při úplňku.
Mlčíš: Nikdo nevidí!
A do ruky bereš dlouhý nůž.
Uprostřed ulice.
Mlčíš: Už neumím snít!
A jizvy se plní krví.
Vzdáváš se.
Mlčíš...
A kolem masa spěchajících lidí.
Jeden jako druhý.

Láska až za hrob

22. ledna 2008 v 18:55 | Death Mannequin
Znám zahradu s růžovou vůní,
kde ledové kameny k nebi se tyčí,
a je tam jedna z nejčistších tůní,
u ní černí havrani večer vždy křičí.

Tam Ty odpočíváš, v srdci strach,
strnule, nehnutě, s chladnou kůží,
Tvůj život ukončil jediný tah,
na prsou chodila's s ostnatou růží.

Odpustit Tvým očím dokázal bych snad,
vždyť Tvému pohledu by málokdo odolal,
nyní mé srdce zachvátil chlad,
lituji toho co se stalo, vždyť já Tě miloval.

Tak vstaň krásko ze svého lože,
probuď se ze spánku věčného,
budem žít lásku na ostří nože,
dokud nezabijem jeden druhého.

Jiná láska

19. prosince 2007 v 22:09 | Death Mannequin
Jsem zamilovaná...

Pro R.

17. prosince 2007 v 18:22 | Death Mannequin
Pokus. Napsáno pro R.-prtě :o)

Psáno v afektu lásky

16. prosince 2007 v 21:55 | Death Mannequin
Až odejdeš do říše snů,
svléknu Tě ze všedních dnů.
Černým suknem potaženým
Tvé tělo na stůl kamenný složím.
Šedivě modré oči pod víčka Tvá ukryji,
ze sněhových vloček peřinkami je přikryji.
Hedvábnou nití svážu Ti ruce,
zasypu Tě květy rudých růží vonících trpce.
Chmýří slíbám Ti ze rtů,
rozpráším jej do všech koutů.
S propletenými prsty našich dlaní,
ulehnu vedle Tebe, má paní.

Křišťálový zámek

15. prosince 2007 v 10:46 | Death Mannequin
S průhlednou maskou a zlatými plátky okvětních lístků růží namísto očí, postavím ti křišťálový zámek s věží sahající až do nebes, kde uvězním tvou křehkou duši motýlí, kde navždy v černém koutě usneš.
Tvá křídla utnu kouskem hedvábné nitě spředenou němými slavíky za bílé noci, ona upadnou do hvězdného prachu a v hvězdy se promění.
Ty už mi pak nikdy nebudeš moci ulétnout.
V mém křišťálovém království bude tvá duše navěky uvězněna, až poprvé zazní tichý výstřel - pak přijde změna...

Duše

15. prosince 2007 v 10:34 | Death Mannequin
Do modré oblohy hlubokého jezera píšu pozvolna mizícím plamínkem dlouhé svíce jména.
Jména, která neexistují, jména, která nikdo nezná, jména bez znění.
Všechna se rozplynula, stejně jako duše černých andělů bez křídel, všechna navždy zmizela v záři zlatavě šedého popela.
Do modré oblohy hlubokého jezera píšu pozvolna mizícím plamínkem dlouhé svíce jména.
Jména, která neexistují, jména, která nikdo nezná, jména bez znění...

Moje poslední noc

14. prosince 2007 v 16:49 | Death Mannequin
Zase pár mých blábolů. Takhle se většinou zbavuju depky, když si už nesmím nic udělat. Výsledek je ale srovnatelný...

Takové dlouhé, nesmyslné souvětí

6. prosince 2007 v 0:58 | Death Mannequin
Nenamáhejte se odhalováním metafory. Žádná není.

Co ta moje hlava nevymyslí?

7. září 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Tohle jsem vypátrala v mém kreslícím sešitu z minulého školního roku. Napsala jsem to někdy před prázdninama. Ještě když jsem byla pořád blázen do jednoho nejmenovaného kluka. On bude vědět. Snad. Ne, že teď bych nebyla, ale snažím se smířit s tím, že už s ním nikdy nebudu...

V zajetí smrti

14. srpna 2007 v 18:00 | Death Mannequin
V zajetí smrti
Městem nočním
Bloudíc přemýšlím
Nad životem a smyslem bytí.
Proč lidé kolem mě prochází bez jediného povšimnutí?
Také jsem bývala jako oni - jen loutka na hraní,
Kterou smrt si jednou zachrání.
Lidé bojí se jí
A přec cestu nejkratší k ní hledají.
Strach ona už mi nenahání;
Dávno stala se mou paní...
 
 

Reklama