Povídky

Jak jsem se zabil

30. ledna 2008 v 16:25 | Death Mannequin
Vstoupil jsem poškrábanými vysklenými dveřmi do místnosti s betonovou podlahou a stěnami vymalovanými vápnem. Uprostřed nejodlehlejší stěny stála železná vana. Stěnu za ní pokrývali do půlky bílé dlaždičky, místy potažené bílou pavučinou plísně, místy oloupaně a popadané na betonové podlaze mezi střepy a různým jiným nepořádkem.
Otočil jsem vypínačem a holá žárovka uprostřed sropu se rozsvítila. Její světlo bylo bledé a sotva ozařovalo temné kouty. Nic se tu nezmněnilo. V pravo od dveří stála pomalu se rozpadající se polička se starým zaprášeným mýdlem, kartáčkem na zuby a štětkou na holení. Vedle vany v rohu stály tři sklenice od piva, ostatky dalších se povalovali po zemi. Vedle vany se povalovala pěkná řádka nedopalků, v levém rohu od dveří ležela mrtvá krysa, do které kdosi zabodal několik inijekčních stříkaček. Opravdu. Nic se nezměnilo.

A já jsem sám...

29. srpna 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Autor: GoGo.Finch
Nebe začíná rudnout. Slunce zapadá.
Záplava rudé barvy se rozlévá v ulicích jako potoky krve. A já jsem sám. Sám v tomhle obřím městě.
Rozpíná se na všechny strany, kam jen oko dohlédne. Stovky ulic, tisíce domů. Tohle město snad nikde nekončí. A já jsem sám… Všechno je tu stejné, jedna ulice jako druhá, záplava šedi velkoměsta se na mě valí a já nemůžu útéct. Není kam. Začíná mě objímat neviditelná ruka strachu. Svírá mě a paralyzuje. Nemůžu se pohnout.
Začínají se rozsvěcovat pouliční světla. A v jejich záři vše vypadá ještě tísnivěji. Co si počnu? Nemůžu tu jen tak stát. Musím překonat strach…
Všechno se seběhlo tak rychle.

Nádherná viditelnost

8. srpna 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Autor: Rendy
Seděl jsem na mezi, prohřáté poledním sluncem, lehounce se kýval v bezvětří a opíral se obličejem o sluneční paprsky. Při tom svém kolébání jsem náhle zahlédl let prvního žlutého listu. V duchu jsem začal počítat, za jak dlouho se snese k zemi. Chvilku plachtil vzduchem, pak se zničehonic bronzově ve svém skluzu zalesknul, dvakrát se v poledni protočil a beze slov padl smutně k zemi. Neletěl dlouho. Dopadl na trávu přede mnou, mnohem dřív, než jsem stačil napočítat do deseti. Počítal jsem, ale pomalu.

Kapka deště

15. července 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Byl deštivý jarní den ale on se už od rána na celý svět smál. Hrozně se těšil že zase bude s "ní". Byl jako malý kluk, co netrpělivě čeká, až uslyší zazvonění a vrhne se s rozzářenýma očima k vánočnímu stromku a rozbalí ten nejkrásnější dárek pod sluncem. Cítil se šťastný. Štěstí. Štěstí je ošemetná záležitost. Někdo ho má celý život dost a někdo ani pořádně neví, co to vlastně je. Teď ale po tom malém klukovi není ani stopa. Na úsměv zbyla jen chabá vzpomínka a pocit štěstí nahradila spalující bolest. Sedí na svém oblíbeném místě a jeho ruce si s čímsi pohrávají. Chce se mu brečet. Ne, už ne… už je to lepší… slané slzy stékají po tvářích, jak srdce bolí a zraněná duše padá do temnoty. Ta, co umí tolik dát a tolik, tolik vzít ukázala svou druhou tvář. Láska. Láska je slepý vrah… zabiják srdce a trýznitel duše. Láska je dar… pohlazení pro srdce a příjemný neklid pro duši. Bolest, slzy, smutek, déšť a zklamání. Je sám. Je sám samotný jako každá z kapek deště. Padají samy, mlčky, a když dopadnou na zem, tak splynou a pak, až vysvitne slunce a pohladí je svými zlatými paprsky, tak zemřou. Sám jako kapka deště. Přál by si, aby vysvitlo slunce. Smrt. Smrt je kráska zahalená v černých šatech. Pojď blíž, krásko, ať tu už nejsem tak sám. Pojď, přijď, půjdeme spolu na krásnou, dlouhou procházku. Projdeme se deštěm někam, kde je každému dobře. A co se vlastně stalo? Koho to zajímá… Ale on - jeho duše - by si tak potřebovala ulevit.

Pavučina

17. března 2007 v 9:00 | Death Mannequin
Pavučina se třpytila tisíci kapkami rosy. Zářila nocí jako milion malých hvězdiček. Její stříbrná vlákna by oslepila kohokoliv, kdo by se na ni podíval. Sálala z ní nezměrná síla a moc. Moc dávno zapomenutá, pohřbená spolu s těmi, kdo ji kdysi znávali. Neexistovalo na zemi mocnější věci. Ale nikdo o ní nevěděl. Až na jednu osobu.

Mary

17. února 2007 v 19:12 | Death Mannequin
Mary, to je to nejhezčí jméno, které znám. Miluju ho, hlavně proto, že se tak jmenuje ona. Nastěhovala se sem před půl rokem se svým manželem, jak já ho nesnášel. Vždycky spolu šli před mým domem a já měl chuť ho rovnou zastřelit, ale vymyslel jsem něco lepšího a teď je Mary jenom moje…

Nebezpečný instinkt (2.část)

17. února 2007 v 9:00 | Death Mannequin
,,Týnko, Týnko, nemáš prosím tě úkol z němčiny? Prosím, závisí na tom můj život a prospěch!!'' přisupí za mnou Martina, moje nejlepší kamarádka a já jí ochotně podávám sešit s potřebnou gramatikou. Marťa si kecne vedle mě a zatímco opisuje, stíhá mi popsat své krásné rande s Patrikem.
,,A Marti, nechceš u nás zítra spát? Jako ze soboty na neděli, co říkáš? Uděláme dámskou jízdu!!'' přeruším její dlouhý monolog.
,,Jasně, proč ne!'' souhlasí a dál popisuje Patrikovu kráásnou postavu. Ach jo...

Nebezpečný instinkt (1.část)

14. února 2007 v 18:15 | Death Mannequin
Narazila jsem na internetu na příběh jedné holky. Hrozně mě zaujal, tak se o něj s vámi musím podělit...Je celkem dlouhej a nevleze se to do jednoho článku, takže to musím rodělit na dvě části.
--------------------------------------------------------------------
Rozhodla jsem se vám svěřit se svým příběhem, který začal před sedmi lety. Byla jsem tehdy malá čtrnáctiletá holčička, naprosto netknutá okolním zlým světem. Malá, hubená a nevýrazná holka, naprosto nevybočující z řady. Kéž by to tak zůstalo. Bohužel, svůj osud se nedozvíme, říká staré přísloví, jež jsem si speciálně pro svoji zpověď vymyslela. Ale o tom, že by jsme se o jakémkoli jiném osudu nic nedozvěděli, staronové přísloví mlčí.

Noční telefonát

12. února 2007 v 10:30 | Death Mannequin
Tiché zvonění mobilu se tlumeně ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potřetí. Pak se rozsvítila lampička a čísi ruka vyndala přístroj z kabelky.
"Tome, jsou čtyři ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?"

Prokletí úplňku

5. února 2007 v 15:03 | Death Mannequin
Jako stín jsem se řítil temnou ulicí, stále vpřed, hnán tou nepopsatelnou touhou, která rozechvěla celé moje tělo oním strašlivým pocitem, v němž se mísila divoká dychtivost s nenasytnou zuřivostí. Nenávistné vrčení se dralo z mého hrdla, zarudlé oči se upíraly jen na tu temnou postavičku, která daleko přede mnou bezstarostně kráčela ve světle pouličních lamp. Tak bezstarostně a nebojácně, až mě to naplňovalo krvežíznivou zlostí. Byla tak drobná, tak křehká a útlá, a tak sama... i na dálku jsem mohl cítit jemnou vůni jejího parfému, mohl jsem slyšet klapot jejích střevíčků a tiché prozpěvování, které mě nutilo stále zrychlovat. Vyskočil jsem a dlouhým skokem přeletěl vůz stojící uprostřed ulice. S divokým výkřikem jsem dopadl na stříšku neveliké dřevěné budky, která se pode mnou vratce zatřásla, a zaryl do ní drápy. Chvíli jsem se krčil a výhrůžně vrčel, nespouštěje oči ze své oběti. Pak jsem se narovnal ve vší své nelidské výšce, zaklonil hlavu a děsivě zavyl.
Konečně se otočila. Mohl jsem cítit ten smrtelný strach, který najednou projel celým jejím tělem. Ach ano, ta slast, která z něj vycházela, ta hrůzná rozkoš, kterou mě naplňoval... ale já musel dál. Strach mě nedokázal uspokojit, ten mě uměl jen ještě víc podráždit. Musel jsem mít víc. To, co proudilo jejími žilami, to, co se jako sladká odměna skrývalo pod jejími jemňoučkou kůžičkou... krev a maso. A musel jsem to mít hned.

Láska a smrt

2. února 2007 v 13:57 | Death Mannequin
Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku.

Hrob lásky

1. února 2007 v 15:11 | Death Mannequin
Nad městem kralovalo léto. V ospalých ulicích odhalovalo slunce vrásky ve tvářích starých domů, které jen líně vrhaly matné cáry stínu na rozpálenou dlažbu. Kdo tudy musel jít, kráčel pomalu jako by si s námahou razil cestu žárem odpoledne a přemýšlel o chladivém doteku vody někde u řeky. Všude bylo vedro k zalknutí jen tady na hřbitově pod korunami rozložitých líp a kaštanu byl chlad. Ale možná to bylo i tím místem. Samotným hřbitovům sluší chlad, stín a smutek a snad ho i sami vytvářejí. Veselé a sluneční hřbitovy neexistují.

Andělé se ztracenými křídly

21. ledna 2007 v 13:50 | Death Mannequin
Jednou večer se probudila, ještě teď vidí ten pruh bílého světla na stěne. Celou noc nespala. Nešlo to. Padla na ní ukrutná deprese aniž by věděla proč. Možná kvůli častým hádkám rodičů, možná proto, že nemůže být s ním. Cítit jeho doteky, objetí, polibky... Párkrát za den ji přepadl párminutový záchvat pláče, ale ten okamžik nemohl uvolnit všechno co držela v sobě. Ani by nemohl, protože ona nedokázala brečet dýl. Řekla to kamarádce, ale jemu ne. Myslela si, že ho bude zbytečně zatěžovat. Ale ta se před ním podřekla, když u toho ona nebyla. On se jí hned ptal, co se jí stalo a ona jen v slzách odpovídala, že neví. Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak. Ale ona cítila jeho pomoc jen v tom, že o ní má starost. To, co ze sebe nemohla dostat ven a jen krátkým pláčem vyplouvaly částečky toho "něčeho" ven, začalo najednou mizet a uvolňovat místo pro radost. Pokaždé když se on ozval, tak se jí srdce rozbušilo jakoby chtělo vyskočit ven a chtělo se jí plakat, jak moc byla ráda, že se o ní zajímá. Jakmile odešel, zase na ni padla tíživá bolest. Sice na delší chvíli než dřív, ale ta doba byla nesnesitelná pro její srdce.

Havárie

15. prosince 2006 v 19:29 | Death Mannequin
Zpomalený náraz. Dvě kapoty tříštící se o sebe navzájem. Noha marně dupající na brzdu. Poslední myšlenky. Okolí se jako by rozmazávalo a měnilo v pouhé čmouhy malířova nedodělaného obrazu. A ty vzpomínky nořící se na povrch a táhnoucí zpět k úplnému začátku. Vzpomínka na základní školu. Pobíhající na dvoře jako ti nestálí motýli poletující z květu na květ. Něco v rohu dvora, ale tu bezstarostnou idylku ničilo. Posmívající se hlouček jednomu chlapci a mezi nimi byl i on sám. Posmíval se vlastnímu bratru. Záblesk vzpomínek skončil a on zas seděl v tom autě, které mělo stejnou budoucnost jako on sám. A hned se drala další vzpomínka do jeho mysli. Tentokrát šťastně dokončil maturitu. Pohledy pyšných rodičů nad úspěchem jejich dítěte. Zaznělo pár pochvalných vět a mezitím poznámka, která tenkrát vypadla tak bezvýznamně, ale nyní zářila jak bílý bod na černém pozadí. To souvětí. "Aspoň jedno dítě se povedlo, když to druhé se chce stát knězem." Zase zpět do reality. Auta se bořila stále do sebe a s ním si pohrávala setrvačnost s gravitací. Ještě poslední myšlenka. Zrovna promlouval s bratrem, který byl oděn v černém kněžském rouše a ochotně mu radil: "To auto si nech spravit v tom servise, jak sem ti radil. Mám tam známé, tak bys to mohl mít za polovic." Taková ochota až to bolí. Jeho život se teď blížil do úplného finiše. Okolí opět nabralo svých ostrých barev a tvarů. A jeho bezvládné tělo bylo drceno pomačkanou karosérií. On už ale nic necítil, smrt si ho odnášela ve svém něžně chladném náručí...

Věčná láska

15. prosince 2006 v 19:20 | Death Mannequin
Dům číslo 47 byl malou stavbou blízko nedaleké cesty. Pod okny se proháněla auta a každou chvíli prosvěcovala svými reflektory ztemnělý pokoj. Ten byl na svou velikost celkem prázdný. Na kraji u dveří stála dřevěná skříň, kterou plnili tamější obyvatelé šatstvem. Uprostřed pokoje byla vyřezávaná kolébka. Dítě v ní už spalo, ale stále se ozývalo vzlykání. Nevzlykalo totiž dítě, nýbrž dívka stojící nad kolébkou. Dívala se na dítě a i ona jím zatoužila zase být. Jen tak ležet bez starostí a neznát tenhle bolestivý svět, který se k ní choval hůř než k nějaké špíně. Jako by už ona nemohla pocítit štěstí. Tu se prudce otočila. Zaznělo zacvakání zámku, které znamenalo, že se její milý manžel vratil zpátky domů. A zase ožralý na plech.Vtrhl do pokoje a začal si balit věci. "Kam chceš jít?"

Žiletka

15. prosince 2006 v 17:33 | Death Mannequin
Seděla ve vaně. Voda v níž smáčela své nahé tělo už celkem vychladla. Žena stále odmítala vstát a pohrávala si ve vaně s žiletkou. Nenáviděla se. Nemohla na sebe ani pohlédnout do zrcadla, aby necítila odpor k té osobě, která se v něm odrážela. Zklamala všechny, sebe, rodiče i kamarády. Všechny, na kterých jí jen záleželo. Už nemohla dál. Pravou rukou uchopila kraj žiletky a hezky pomalu si začala rozřezávat jednotlivé žíly na svém levém zápěstí. Bylo to krásné. Ta fyzická bolest začala otupovat tu duševní. Přendala žiletku do levé ruky a to samé udělala i na druhém zápěstí. Krev, která již notnou dobu stékala po jejích hebkých pažích začala měnit barvu vody v sytě rudou, na rozdíl od dívky, která byla čím dál bledší. Upadla do bezvědomí, z kterého se začala opět probouzet. Viděla svou matku, jak stojí nad vanou celá v černém, v rukou držíc pohřební věnec. A nastala tichá a chladná tma.
 
 

Reklama