Tichý pláč

1. ledna 2015 v 21:12 | Death Mannequin |  Moje Já - Blablabla
Chtěla bych ti věřit, vážně chtěla... ale ještě pořád to nejde. A to je ten důvod proč pláču. Protože jen velmi těžko můžu milovat někoho, komu nevěřím. A když se zamiluju i přes to, mám strach. Ne, strach ne. Nahání mi to smrtelnou hrůzu! Můžou za to staré jizvy. Ty, které nejdou vidět, ne ty, které mám všude po těle... Myslím, že těch prvních je ale mnohem víc.

Tak tohle je JEDEN z těch mnoha důvodů, proč mi občas samovolně stékají slzy a já ti nedokážu odpovědět na otázku.
 

Klesání

12. listopadu 2014 v 16:03 | Death Mannequin |  Moje Já - Blablabla
Váha dnes odpoledne (!) 56,5 kg. Na jednu stranu mě to potěšilo (váha hlásila, že jsem zhubla tuk), na druhou stranu nevím, jestli se mám bát, protože váha mi v posledních týdnech pořád jen klesá (a to jsem měla včera na večeři husičku s knedlíky a se zelím). Při mojí výšce 175 cm to už bude podváha.
Tak uvidíme, třeba se to nějak ustálí... Třeba až to bude v práci klidnější...

A třeba to zachrání dneska na večeři ty škvarky s rohlíkem, už se těším :) mňam :-P

Život jako film

26. října 2014 v 19:36 | Death Mannequin |  Diskuze
Kdyby byl váš život film, co by to bylo za žánr? Případně odůvodněte.
 


Kouzelná hra

6. srpna 2014 v 20:39 | Death Mannequin |  Moje Já - Blablabla
...A malé červené pramínky se rozpíjí v proudu ledové vody a stékají po bělostné, zimou se chvějící, kůži.
Jak roztomilé.


Místo za zrcadlem a výlet do Pohádky

27. května 2014 v 10:55 | Death Mannequin |  Moje já - Sny
Šla jsem rychle a procházela spoustou dveří, které jsem se za sebou snažila zase zavírat. Kousek za mnou mi byla totiž v patách brigádnice z práce, které jsem chtěla bůhví proč utéct a stačit se jí někam schovat. Je zajímavé, že dveře byly pokaždé jiné (přece jen v jednom domě by člověk čekal, že to bude nějak rozumně sladěné, ale ono ne) - obrovské dřevěné šoupací, staré bílé s klasickou kovovou klikou, skleněné rozrážecí, bílé s proskleným okýnkem atd. Byly tam snad všechny, které jsem kdy viděla. Nakonec jsem narazila na jedny, které vedly do nějaké kabinky (jak bývají ty na převlékání v obchodech s oblečením). Když jsem vešla dovnitř, naproti bylo přes celou stěnu jedno velké zrcadlo. Ani nevím, jak jsem to věděla, ale odsunula jsem tu stěnu stranou a za ní byla úplně stejná a mezi nimi bylo místo tak malé, že jsem se skoro bála, abych se tam vlezla se svýma velkýma gládama. Naštěstí to ale tak tak vyšlo. Asi jsem pak musela zavřít oči, protože chvilku potom jsem slyšela, jak přišla ta brigádnice (asi ještě s někým) a říká, že tady nejsem. Po chvíli následovalo "Moment-" a zvuk jako když jsem odsouvala tu stěnu se zrcadlem, za kterou jsem se schovala. Myslela jsem, že mě našla, že mě vidí, že to bylo vážně to zrcadlo, co odsunula, ale nakonec řekla, že tu opravdu nejsem a odešla pryč.

Další články


Kam dál